United States Hockey League přivítala v sezoně 2016/2017 Josefa Kořenáře, pro nějž to byla první zkušenost s hokejem ve Spojených státech. „Co se života v USA týká, je to něco úplně jiného. To ale každý musí zažít sám, nedá se to popsat. Každému bych přál minimálně rok zkušeností, jako jsem měl já,“ poznamenal. Dokážete si sami tipnout, co jej na hokeji v USA překvapilo nejvíce? „Určitě by se o tom dalo dlouze povídat, ale nejvíce se mi líbilo, jak lidé v USA prožívají juniorský hokej. Na každý náš zápas chodilo cca 2500 lidí a bylo to úžasné. Jednou přišlo i 13000, což se nestává ani v naší extralize,“ přidal svůj pohled na největší překvapení.

Do země tisíců jezer, tedy do Finska, odešel zkusit své štěstí Radek Veselý. Jak nám řekl, na ulicích jste tam mohli narazit i na něco jiného, než na chodce. Potkal jsem tam soby přímo ve městě,“ prozradil a vzpomněl si i na přívětivé chování zdejšího obyvatelstva. Asi největší rozdíl je v počasí a přístupu tamních obyvatel, všichni jsou tam nápomocni. Co se hokejových tréninků týče, nemusel si Radek příliš zvykat. Tréninky se nijak extra neliší, hráči jsou tam hodně bruslivý, takže maximálně v intenzitě. Kdybych to měl ale srovnat, tak Liberec je určitě evropskou špičkou, co se organizace týče,“ nešetřil chválou na tým pod Ještědem. Bohužel, občas přišly i těžší časy, kdy musel sáhnout do kapsy a dát pár peněz do týmové kasy. „Ve Finsku si velmi potrpí na tom, aby u jídla byla pokrývka hlavy dole, za to jsem dostal hodně pokut,“ objasnil.

Zpět ale do země největší hokejové ligy světa. V Americe, konkrétně v soutěži NA3HL se v sezoně 2015/2016 proháněl Albert Janele. „Já jsem hrál v Cincinnati a jednoznačně jsme měli největší a nejhezčí stadion ze všech týmu v lize. V hale, co jsme hráli, se dříve hrávala AHL, takže stadion byl opravdu nádherný,“ vzpomínal Albert, který vstával na tréninky časně ráno. „I když jsme byli jedním z mála týmů, co tam trénoval, tak jsme chodili už v sedm hodin na led, aby ostatní kluci stíhací chodit ještě do práce a do školy. Tréninky byly hodinu a půl a po společném tréninku tam byl prostor víceméně až do odpoledních hodin takže kluci, co nikam nepospíchali, mohli zůstávat na ledě, jak dlouho jen chtěli.“

I Albert Janele vzpomněl na způsob, jakým v North American Hockey League plnili klubovou kasu. „Jednou týdně jsme měli, jak oni říkají, “court” neboli “soud”. Většinou to bývalo uprostřed týdne, všichni jsme se sešli v kabině a každý dostal popořadě slovo, a mohl říct, cokoliv ho napadlo v souvislosti s tím, co se událo v předešlém týdnu. Například, když někdo zakopl o puk, vysklil plexisklo nebo se mu stalo něco vtipného mimo led. Když jsme to řekli, tak mazáci v kabině rozhodli, za kolik to bude mít a jestli je to vůbec dobrá připomínka. Pokud ano, tak se rozhodlo mezi $1-$5, které pak šly do týmové kasy,“ prozradil. Zavedou tuto metodu ve své kabině i Benátečtí?

Nejvíce se o svém působení v zámoří rozpovídal Jakub Husa, kterého čekalo překvapení hned při prvním příchodu do kabiny. „Každý nový hráč (Rookie) se musel uprostřed kabiny před všemi svléknout do naha a ukázat se v celé své kráse. Poté ho tým přijal mezi sebe. Přišlo mi to zvláštní, ale zároveň vtipné. Nevím o ničem takovém v Česku. Slyšel jsem, že to fungovalo i v jiných týmech WSHL, ale každý měl rituál přijetí nováčků jiný,“ řekl a podělil se i o svou další obavu. Také ve WSHL totiž týmy jezdí na tzv. tripy, kdy sehrají venku i tři zápasy.

Nejdelší Kubova cesta autobusem trvala 15 hodin, bylo nutné se tedy zabavit. „Poté, co jsem viděl výbavu autobusu, ve kterém se cestovalo, jsem měl jasno. Autobus byl vybavený postelemi pro každého hráče a realizační tým. Byla tam televize, zásuvky, konzolePS4. Prostě vše, co je na přežití cesty třeba. Navíc se většinou jezdilo přes noc, takže člověk chvíli spal, chvíli na něco koukal nebo si hrál na telefonu nebo šel pokecat s řidičem a sledoval cestu. Také probíhali různé turnaje na konzoli PS4 v americkém fotbale (NFL). Tento sport všichni spoluhráči v USA velmi sledovali a měli oblíbené různé týmy. Také tam byly občas menší spory o to, kdo je lepší a tak, což k tomu patří,“ poodkryl kratochvíle hokejistů na cestách.

Tréninky probíhaly také odlišným způsobem, než v ČR. Nejprve proběhla různá cvičení na zlepšení určitých dovedností, další část tréninku se lišila. Občas byl trénink rozdělen na útočníky a obránce, kde si každý vzal půl hřiště a pracoval na zlepšení různých dovedností. Trénink býval i takový, že při něm byly různé soutěže a hry 3 na 3, 2 na 2 atd..,“ vysvětlil Husa a pokračoval Tým, který vyhrál, měl konec tréninku. Tým, který prohrál, dostal vždy ještě na závěr nějakou perlu od trenéra. Většinou to bylo bruslení z brankové čáry na různé čáry hřiště, které před startem trenér rychle řekl. Hráč, který dojel první, odstoupil. Vždy když ostatní hráči dojeli zpátky na brankovou čáru, trenér někomu nahrál puk. Když vybraný hráč trefil přes celé hřiště bránu, byl konec bruslení a i tréninku, když bránu netrefil, tak se šlo na další rovinky.“

Ani zápasy nebyly takové, na jaké mohli být hokejisté, přicházejících z Evropy či České republiky, zvyklí. „Hrálo se velmi agresivně a tvrdě, spoustu věcí rozhodčí pouštěli a nechávali hrát, to je oproti Česku velký rozdíl. Také na zápasy chodilo dost diváků, které vždy spoluhráči odměnili nějakou bitkou. V našem týmu od toho byli určení kluci, kteří to měli v popisu práce, takže když na to přišlo tak se toho nebáli a shodili rukavice... Byla to velmi zajímavá zkušenost, za kterou jsem rád,“ uzavřel svůj rozhovor Jakub.