K hokeji Lukáše Zajíčka přivedl již ve čtyřech letech otec. Mládežnické roky strávil v Benátkách nad Jizerou pod dohledem zkušeného trenéra Františka Pospíšila, pod jehož taktovkou hrál až do dorostu. V šestnácti letech poprvé zaklepal na kabinu druholigového A-mužstva. „Do áčka si mě vytáhl pan Bohumil Bartoň. Jemu jsem za spoustu věcí vděčný. Nastupoval jsem po boku o mnoho let starších hráčů, jakými byli kupříkladu Jan Oliva, Petr Novák či Adolf Beznoska. Tohle byly pro mě nejhezčí hokejové časy. Hrál se takový bezkontaktní hokej, nechodilo se příliš do těla. Byli tu starší, techničtí hráči, kteří tu v podstatě dohrávali své kariéry. Chodilo tu patnáct stovek až dva tisíce diváků,“ vrací se do své první sezóny mezi dospělými Zajíček.

V Benátkách nad Jizerou tehdy nebyl krytý zimní stadion. Zápasy se tak hrály v mnohdy hodně specifických klimatických podmínkách, na které hráči soupeře nebyli zvyklí. Za hustého sněžení se hra přerušila, diváci vzali do rukou hrabla a stahovali sníh pryč z kluziště. „Když pršelo, natáhla se velká hadice, díky níž se voda stáhla k vratům, kde ji další lidé škrabáky poslaly do díry,“ směje se Zajíček při téměř třicet let staré vzpomínce. Zdejší borci byli na podobné podmínky připraveni, o to těžší to měli hráči soupeře. „Hráči, jako zejména Jindřich Hovorka, Jan Oliva nebo třeba Radek Hrabák v tomto počasí uměli hrát,“ přikyvuje bývalý benátecký útočník. Šestým hráčem byli navíc zdejší diváci. Do Benátek nad Jizerou se tehdy pro body snadno nejezdilo. „Když jsme dali gól, skákali jsme přes mantinel do hromady sněhu. Rozhodčí to tolerovali, byla to sranda,“ doplňuje se smíchem.

Brzy poté odešel Zajíček zkusit štěstí do juniorského týmu pražské Sparty. Pod vedením Františka Výborného a Pavla Hynka se utvořil v Holešovicích velmi silný tým, ve kterém byli například Jaroslav Hlinka, David Výborný, Jan Hlaváč či Jan Vasilev, který později oblékal také benátecký dres. „Mezi tréninky na Spartě a v Benátkách byl diametrální rozdíl. Sparťanští kluci měli úplně jiné dovednosti. Připadal jsem si tam jak v Jiříkově vidění. V Benátkách nad Jizerou jsme za pana Pospíšila, ač to byl výborný trenér, dělali tři nebo čtyři cvičení, která se stále opakovala. Oproti tomu ve Spartě bylo vždy něco nového. Bylo to naprosto nesrovnatelné. Strávil jsem tam nějakou dobu, brzy jsem se ale vrátil do Benátek,“ říká o svém jediném angažmá mimo benátecké mantinely někdejší hráč s číslem šestnáct.

Coby benjamínek nastupoval v útoku se zkušeným Adolfem Beznoskou, ten již měl na svém kontě téměř stovku extraligových zápasů v kladenských barvách. „Áda měl oči všude. Stačilo nastavit hokejku a puk byl v síti. S ním a s Lubošem Macurou jsme měli nacvičenou jednu přesilovou hru, kterou nám soupeři stále baštili. Vždycky jsme slýchali, jak si na nás dají pozor, my je ale opět převezli,“ usmívá se nejmladší člen úderné formace.

V kabině vládla pohoda a legrace. Trenéři museli tu a tam přimhouřit oko. „Kolikrát jsme jeli na zápas a Jindřicha Hovorku jsme vyzvedávali přímo v mladoboleslavské restauraci U Tetřeva. Číšník na něj volal: „Jindro, budeš platit až večer?“ On mu říkal: „Jasně, nech mi to na lístku.“ Přijeli jsme do Skutče, kde hráči chodili na zápasy v sakách. Nás bylo čtrnáct a s Jindrou po téhle parádě jsme je tam neskutečně trápili a ještě vyhráli. Běžně se celou cestu hrály karty. Luboš Macura musel vydělat takových peněz... Pro něho byla vrcholem dne cesta na zápas a ze zápasu. Jak dopadlo utkání, kolikrát pro něho ani nehrálo roli,“ směje se Zajíček, který jedním dechem dodává: „I v takto pokročilém věku ale bylo na těchto hráčích při tréninkách vidět, jak hokej umí, mají ho rádi, dávali do toho prostě vše.“

V polovině devadesátých let nastoupil ke kormidlu benáteckého týmu mistr světa z roku 1949 a později též úspěšný trenér Augustin Bubník. Jeho mise v Benátkách měla pouze jepičí život, čítala dva mistrovské zápasy. Přesto i na něho si jeho někdejší svěřenec velmi dobře vzpomíná. „Jelikož tu ještě nebyl krytý zimní stadion, na začátku sezóny se jezdilo hrát a trénovat do Nymburka. Tehdy za nás hrál obránce Kunc, který měl obrovské břicho, nemohl ani dopnout kalhoty, ale přesto to byl na tu dobu velmi dobrý bek. Sice nebyl příliš rychlý, o to více byl šikovný. Trenér Bubník přišel prvně do kabiny, podíval se na něho a říká: „Co ty tady děláš? Ty jsi kustod, nebo co?“ On mu na to odpověděl, že je tu nejlepší obránce. Bubník vyvalil oči a říká mu: „Koukej se hodně rychle probrat, protože za mě jinak hrát nebudeš.“ Za Bubníka se muselo více trénovat, což se už některým hráčům, jako byli Adolf Beznoska, Petr Jaroš a jiní, příliš nechtělo. Oni to brali spíše, že si jdou udělat žízeň a zahrát si. Brzy jej tak tyto staré páky odvolaly,“

Své první zápasy v dospělé kategorii zde odehrál například pozdější reprezentační obránce a mistr světa Jan Hejda. „Velice dobře si na něho pamatuji. Hrál v celoobličejovém plexiskle, které se mu na benáteckém stadionu stále potilo. Bylo z toho trošku nešťastný. Už tehdy na něm bylo vidět, že je oproti ostatním herně odskočený a že chce něčeho dosáhnout. Říkali jsme o něm, že je do hokeje možná až moc zapálený. No a pak se dostal do reprezentace, do NHL...,“ vzpomíná Zajíček na urostlého obránce, který v benáteckém dresu sehrál i památné derby proti okresnímu rivalovi z Mladé Boleslavi v roce 1995. Benátečtí tehdy porazili ambiciózního soupeře vysoko 5:0.

O tři roky později vyrostla nad zimním stadionem v Benátkách nad Jizerou nová střecha. Zakrytý stánek byl pokřtěn derby utkáním proti Mladé Boleslavi, které ale skončilo z pohledu domácích porážkou 2:6. Jako by nepovedený úvod sezóny předznamenal herní pokles zdejšího týmu. Třetí nejvyšší hokejová soutěž byla zachráněna až v baráži proti Klatovům. V následující sezóně však žádné zlepšení nepřišlo, Benátky skončily na posledním, sestupovém místě. „Během této sezóny se tu vystřídalo několik trenérů. Byli jsme odevzdaní, dostávali jeden výprask za druhým. V závěru se týmu ujal trenér Jan Adámek a naše hra se pod ním trošku zvedla. Ani ten konec to už ale nezachránil. Druholigová příslušnost se tehdy musela koupit od Kralup nad Vltavou. S ní přijela po vlastní ose také nová rolba a přišel sem sportovní manažer Petr Antal,“ poprvé během rozhovoru zvážní Zajíček. Ten přesto i na této nevydařené sezóně nachází alespoň malé pozitivum. „V posledním kole jsme hráli v Mladé Boleslavi. Domácí potřebovali vyhrát, aby se dostali do play-off, avšak my je porazili 5:4 a oni skončili na devátém místě. Rok nato sem přišlo z Mladé Boleslavi hned několik hráčů.“

Právě z nedaleké Mladé Boleslavi dorazili před zahájením nové sezóny ostřílení obránci se zkušenostmi z vyšších soutěží Radek Novák s Davidem Hartem, v útoku se objevili Pavel Štěpánek s Petrem Hakenem. Nový manažer Petr Antal postavil zcela nový tým a začalo se blýskat na lepší časy. Byla navázána spolupráce s Duklou Jihlava, odkud do Benátek nad Jizerou zamířili Marek Cmunt, Roman Vaněk, Jaroslav Suchan, Antonín Nečas, Jiří Holík či v dalších sezónách bratři Ivo a Petr Novotní. Extraligové zkušenosti měl také obránce Dušan Sikela. „Jihlaváci tu bydleli celý týden, takže jsme spolu nadělali spoustu blbostí. Hokej už byl ale profesionálnější. Tonda Nečas posléze trénoval ve druhé lize Pelhřimov, takže jsme hráli proti sobě. Poté se vrátil do Benátek a usadil se tu. Hokejem žije, je to velmi dobrý kluk a kamarád,“ říká na adresu současného asistenta trenéra benáteckého A-týmu jeho bývalý spoluhráč Zajíček. V té době bodově táhla benátecký tým především útočná dvojice Basa-Šebor. „Jedna sezóna se jim neskutečně vydařila. Hráli spolu v útoku a prakticky každý zápas dávali branku. Šebor se pak dokonce ještě jednou vrátil, na svoji fazónu už ale nenavázal,“ směřovala vzpomínka na Jana Šebora a tragicky zesnulého Jana Basu. Lukáš Zajíček si dokonce zahrál i se současným reprezentačním trenérem Filipem Pešánem. „Vždy, když ho vidím v televizi, vzpomenu si na to, že jsem s ním hrál v útoku. Z Liberce sem chodili na výpomoc také bratři Plodkové. Všichni se tu ohrávali pro vyšší soutěže.“

V sezóně 2002/2003 benátecký tým klepal na prvoligové brány. V silné konkurenci Berouna, Mostu, Hvězdy Brno a Olomouce, která byla posílena o Jiřího Dopitu, v témže ročníku hrajícího v Edmontonu Oilers, ale zůstali benátečtí hráči těsně pod čarou. O postupu Olomouce z druhého místa rozhodla až porážka Benátek ze závěrečného kola baráže na berounském ledě. I v dalších sezónách patřily Benátky ke špičce druhé ligy, vždy se probojovaly do play-off. Benátecký dres oblékali někdejší reprezentanti, kupříkladu Roman Čech či Petr Kaňkovský. „Petr byl strašně zvláštní kluk. Hokejista byl suprový, do kabiny ale nikdy nezapadl. S nikým se příliš nebavil, na pivo nechodil. Přijel, odtrénoval a zase odjel. Bylo na něm vidět, jak se v tréninku nechá vyhecovat. I v obyčejném bagu byl někomu schopen zlomit nohu, jen aby on tu hru vyhrál,“ vzpomíná na mistra ligy z roku 1991 s Jihlavou Zajíček. Daleko větší legrace prý byla s Petrem Hlaváčem, bratrem známějšího Jana, bývalého reprezentanta a mistra světa. „To byl neskutečný živel. Hokejově měl ke svému bráchovi daleko, v kabině byl ale perfektní.“

Ve druholigové sezóně 2006/2007 svedly tuhý boj o postup do první ligy s Baníkem Most. V rozhodujícím zápase v Severních Čechách ale padly. „V té době tu hráli velmi dobře kluci z Prahy – Jiří Jakeš, Martin Kocman či Martin Mařík. Trénoval nás Ladislav Kolda, velmi dobrý trenér, který nás toho spoustu naučil, navíc s ním byla sranda. Měli jsme ho rádi. Až v druholigovém finále nás zastavil Most, v němž tehdy zářil Kamil Koláček. V rozhodujícím zápase jsme tam dostali nařezáno,“ ušklíbl se dlouholetý benátecký útočník.

V následující sezóně se již postoupit podařilo. V základní části prohrály Benátky pouze pětkrát a jako velký favorit vstupovaly také do vyřazovací části. V ní nejprve hladce vyřadily Mělník. Proti papírově slabšímu soupeři z Velkého Meziříčí ale byly překvapivě na prahu vyřazení. Důležité utkání na Vysočině ale zvládly vítěznou trefou obránce Jiřího Svobody v prodloužení a doma už si postup do dalšího kola utéct nenechaly. „Dle mého názoru jsme Velké Meziříčí trošku podcenili. Z naší strany došlo před touto sérií k uspokojení. Nakonec jsme se báli, že vypadneme. Nějakým způsobem jsme se z toho ale vylízali,“ oddechla si ještě dnes opora tehdejšího postupového týmu. „Poté jsme vyřídili Řisuty, které nebyly příliš těžkým soupeřem a dostali se do baráže.“ vzpomenul Zajíček.

V ní benátečtí hráči obsadili druhé místo za favorizovanou Chrudimí a společně s tímto východočeským týmem slavili postup. Černý Petr zůstal Technice Brno. „Chrudim měla velice silný tým. Když jsme jeli k nim, oni už slavili postup, stejně nám nasypali a my zase frčeli domů. Vybojovat jsme si to museli v domácím zápase proti Technice Brno. Přišlo hodně lidí, vyhráli jsme. Diváci přelezli mantinel, slavilo se, bylo to super. Cíl, který tu byl několik let, se splnil. Hokejem to tu žilo. Lidé chodili po zápasech do hospod, kde bylo narváno. Všichni z toho profitovali,“ vrací se k postupové sezóně Zajíček a jedním dechem doplňuje: „Měli jsme čtyři výborné lajny, včetně vynikajícího brankáře Martina Barka. Nebýt jeho, asi jsme ani nepostoupili. Měl výbornou fazónu. Velmi dobře tu hráli Karel Nedbal s Josefem Malým z Kolína. Skvělí byli Josef Skořepa i Petr Weiss. Trénoval nás Luděk Škaloud, bývalý velmi dobrý hokejista, který hrál i za Spartu. Rozuměl hokeji, měl přirozený respekt i autoritu. Příliš nezvyšoval hlas, vše bylo spíše na kamarádské bázi a domluvě. Pro spoustu z nás to ale byla konečná stanice. V první lize se trénovalo dopoledne, tudíž se při zaměstnání hrát nedalo.“

Zajíčkovo rozhodování, zda nastoupit do přípravy před nadcházejícím prvoligovým ročníkem tak nebylo příliš složité. „Myslím si o sobě, že jsem soudný člověk. V práci jsem měl vybudovanou nějakou pozici a nechtěl jsem se uchýlit k nejistotě.“ Hokejku a brusle ale na hřebík nepověsil. Několik zápasů sehrál v barvách benátecké rezervy, hrající krajskou soutěž. „Myslel jsem si, že to bude víceméně sranda. Když se hrálo doma, málem jsme se nevešli na střídačku. Ven jsme jeli auty v celkovém počtu devíti hráčů. Přijeli jsme do Sedlčan, neskutečně dlouhá cesta, já jel v autě se spoluhráčem Jaroslavem Hruškou a myslel si, že tam ani nedojedeme. Domácí hráli na čtyři útoky, ten čtvrtý ani neposílali na led. Navíc tam bylo vyprodáno. Nás bylo, jak jsem říkal, devět. Přemlouvali jsme rozhodčího, aby nás vůbec nechal hrát, už kvůli těm domácím divákům, kteří přišli. Myslel jsem, že umřu. Dokonce jsme i vyhráli. I tady se ale jezdily velké dálky, což mě už nebavilo. Navíc v zápasech byly často k vidění i docela nebezpečné zákroky od hráčů, kteří hokej příliš neuměli. Řekl jsem si, že je nejvyšší čas skončit.“

Hokejové dění ale Lukáš Zajíček stále bedlivě sleduje. V jeho stopách pokračuje osmnáctiletý syn Jakub. Ten prošel mládeží v pražské Spartě či v Mladé Boleslavi. Ve svých statistkách má také reprezentační start ve výběru do šestnácti let. V loňské a v závěru předloňské sezóny působil ve Skandinávii. „Po konci v Mladé Boleslavi hrál tři měsíce za starší dorost švédské Karlskrony. Poté dostal nabídku k odchodu do Lidinga, kde jej trénoval mistr světa z Vídně Otakar Vejvoda. Byl to malý, skromný klub na předměstí Stockholmu. Přirovnal bych to k Letňanům. Letadlo tam létalo třikrát týdně, cesta trvala dvě a půl hodiny. Zimní stadion měli podobný jako v Mělníku. Byla to nejvyšší švédská soutěž staršího dorostu, která má vynikající kvalitu. Klub měl skromnější podmínky, kupříkladu na venkovní utkání jezdili dvěma transity, ale všechno bylo zajištěné, počínaje výstrojí, konče stravou,“ vrací se k loňskému angažmá staršího syna Jakuba pyšný otec. „Po sezóně jsme řešili, co dál. Vzhledem k situaci, která tu dnes panuje, jsem se bál, že se za ním do Švédska ani nedostaneme a on třeba ani nebude moci přiletět sem,“ doplňuje.

Před touto sezónou se tak Jakub Zajíček vrátil do České republiky, uspěl na zkoušce v Liberci, kde působí v juniorském týmu. Vinou koronavirové epidemie ale odehrál pouze čtyři zápasy. „Trénuje doma, chodí běhat, cvičí. Až ti kluci do Liberce přijedou, na každém se pozná, jak na sobě v tomhle volnu pracoval,“ říká Jakubův otec.

Sám bedlivě sleduje také benátecký hokej, na nějž, pokud mu to čas dovolí, vždycky rád dorazí. „Dnešní hokej je, oproti nám chodcům, úplně někde jinde. Je pravdou, že dříve byl hokej chytřejší. Dnes jsou hráči vyspělí, fyzicky nabití, dobře nabruslení. Jako příklad bych uvedl bývalého spoluhráče Josefa Skořepu, který dnes hraje v Jihlavě. V přesilové hře dokáže udržet puk, žabičkou ho posunout, vytvořit šanci. Tohle se mi moc líbí. Někteří kluci jsou na tom výborně po rychlostní stránce, ale trochu jim chybí hokejový um nebo cit, který třeba míval Adolf Beznoska. V benáteckém áčku se to podobně snaží rozdávat Daniel Špaček. Mladí kluci k tomu asi musí dospět, otrkat se a dozrát,“ má jasno závěrem.