Utkání „o šest bodů“ s Ústím nad Labem jste zvládli lépe. Přesto jste v závěru utkání byli pod tlakem, když David Tůma vstřelil kontaktní gól na 2:3. Nebáli jste se, že soupeř ještě vyrovná?
Ústí hrálo bez gólmana. Power-play je v tomto směru vždy ošidná. Navíc jsme ještě měli oslabení. Nějaké obavy tam byly, ale Vaňous chytal suprově a věřili jsme, že to dotáhneme do vítězného konce, a to se povedlo.

Jsi jeden z libereckých odchovanců. V Liberci, potažmo Benátkách působíš vlastně celou svou dosavadní kariéru, s výjimkou sezón 2003/4 a 2004/5, kdy jsi v rámci liberecké spolupráce s Berounem nějaké zápasy odehrál právě za Berounské Medvědy. Nepřišla chvíle, kdy sis říkal, že by už bylo na čase změnit působiště?
V Liberci jsem se narodil a žiji tam celý život. Je to pro mě srdcová záležitost. Farma v Benátkách je super na rozehrání po zranění, když se člověk potřebuje dostat do zápasového tempa. A jestli jsem někdy nechtěl odejít? Někdy ano, někdy ne. Ale nedošlo k tomu.

Vraťme se k přelomové sezóně 2001/2, kdy jsi byl u toho, když Liberec v baráži o Extraligu porazil Kladno 3:1 na zápasy a slavil postup do nejvyšší hokejové soutěže. Jak jsi to prožíval jako hráč, který do dění moc nezasáhl?
Hrál jsem ve čtvrté lajně. Mám pocit, že pár střídání jsem tam měl. Rozhodně to byla obrovská euforie. Od té doby se tomu asi nic nevyrovnalo.

Posuňme se o pár let dál. V sezóně 2007/8 jsi v Liberci zářil v útočné trojici spolu s Tomášem Klimentou a Janem Plodkem. Čím to podle tebe bylo, že vám to tam tak padalo?
Hráli jsme spolu už sezóny před tím. Sice ve čtvrté lajně, ale byli jsme na sebe zvyklí. Po té řádce zápasů, co jsme spolu odehráli, jsme si sedli. Asi proto se nám dařilo.

Zůstaňme ještě chvíli v sezóně 2007/8, kdy jste s Bílými Tygry byli historicky neblíže postupu do finále. Tenkrát jste odehráli vyrovnanou semifinálovou sérii s pražskou Slavií, která vás nakonec na domácím ledě zlomila až v rozhodujícím sedmém zápase výsledkem 2:1. Jak na tenhle milník ve své kariéře vzpomínáš?
V téhle sérii si každý držel domácí zápasy. Doteď si ale pamatuji, že v prvním nebo druhém zápase na Slavii tam Klimoš (Tomáš Klimenta – pozn. red.) měl obrovskou šanci. Kdyby ji dal, tak je zlomíme a jdeme až do finále. Ale bohužel... Což neznamená, že bych to na něj házel. /směje se/ Pak už si ale domácí zápasy každý držel a i přes veškerou snahu jsme to nedokázali zvrátit.

V Liberci jsi za ta léta prošel pod řadou trenérů, ať už to byl Josef Jandač, Josef Paleček, Dušan Gregor a další. Na kterého z koučů vzpomínáš nejraději a proč?
Na všechny vzpomínám v dobrém. Ale asi nejvíce na Pepu Jandače. Ten mi jako mladému hráči přicházejícímu z juniorů dal obrovskou šanci tím, že mě hodil do „velkého“ hokeje mezi zkušené hráče. Hodně v dobrém vzpomínám i na pana Palečka. Pokud bych někoho měl dát do popředí, byli by to tihle dva.

Blíží se reprezentační přestávka, kdy český výběr čeká turnaj Channel One Cup v Soči. Shodou okolností i ty sis v roce 2006 připsal dva reprezentační starty právě v Channel One Cupu. Co ti tahle zkušenost dala?
Pro každého hráče reprezentace představuje obrovskou poctu. Národní tým je jedna z nejvyšších met a jsem strašně rád, že jsem jí dosáhl. Byla to pro mě velká zkušenost, protože je to úplně o něčem jiném. Vzpomínám na to jedině v dobrém - jiný hokej, jiní lidé, jiné pocity.

Nyní od reprezentace zpět rovnýma nohama na zem. Ve středu vás čeká výjezd do Havířova, který jste letos ještě nezdolali. Jak se na tohoto náročného soupeře připravit?
Musíme dát alespoň o gól více než soupeř. Snad se bude dařit.

V to plně doufáme i my. Díky za rozhovor!